Proč pes doma pořád chodí za mnou? Někdy je to roztomilé, někdy už trochu moc

U nás to začalo úplně nevinně.

Šla jsem do kuchyně, pes šel se mnou. Šla jsem pro něco do koupelny, za chvíli byl ve dveřích. Sedla jsem si k počítači, lehl si pod stůl. Zvedla jsem se pro kafe a zase vstal.

Člověk si na to docela rychle zvykne. Dokonce mu to ze začátku přijde hezké. Říkáte si, že vás má rád a chce být prostě pořád s vámi.

Jenže pak zjistíte, že nemůžete ani na záchod.

A když za sebou zavřete dveře, z druhé strany slyšíte škrábání.

Náš pes naštěstí není typ, který by mě pronásledoval úplně všude, ale období, kdy jsem měla pocit, že mám doma čtyřnohý stín, jsme taky měli. Hlavně když byl mladší. Jakmile jsem vstala, okamžitě se zvedl taky. Kolikrát jsem se vracela do pokoje jen proto, že jsem si něco zapomněla, a on už stál připravený u dveří.

Nejvtipnější bylo, že když jsem si pak zase sedla, okamžitě si lehl.

Žádný důležitý program. Jen potřeboval vědět, kde jsem.

U psů je to vlastně docela normální. Jsou společenská zvířata a člověk se pro ně během života stane důležitou součástí jejich světa. Někteří psi mají potřebu být blízko větší než jiní. Záleží na povaze, zkušenostech i na tom, jak jsou zvyklí fungovat doma.

A taky na tom, co jsme je sami naučili.

Tohle jsem si uvědomila až později.

Když máme štěně, jsme samozřejmě nadšení, že nás všude následuje. Zavoláme ho k sobě, pohladíme ho, vezmeme ho na klín. Když si lehne vedle nás, jsme spokojení. Když odejde do jiné místnosti, často ho zase zavoláme.

Pes se rychle naučí, že blízkost člověka je fajn.

A pak se trochu divíme, že ji vyžaduje pořád.

Neznamená to, že bychom psa neměli hladit nebo že ho máme doma ignorovat. To by bylo úplně mimo. Spíš mi přijde dobré, když má pes i svůj vlastní život. Umí si lehnout do pelíšku, chvíli si něco kousat, zabavit se hračkou a nemusí kontrolovat každý náš pohyb.

U nás docela pomohlo obyčejné místo. Pelíšek, kam jsme ho posílali odpočívat, i když jsme zrovna nikam neodcházeli. Ne jako trest. Prostě tam měl svůj klid.

Ze začátku samozřejmě vydržel pár minut a pak se zvedl.

Tak znovu.

Časem pochopil, že když jdu do kuchyně, neznamená to, že musí okamžitě vyskočit a běžet za mnou. Někdy se ani nezvedne. A to je přesně ten rozdíl, který jsem chtěla.

Protože pes, který vás následuje po bytě, nemusí mít žádný problém. Možná je jen zvědavý. Možná doufá, že něco upadne v kuchyni. Možná jste prostě jeho nejoblíbenější člověk.

Trochu jiná situace je, když pes začne být nervózní pokaždé, když se vzdálíte. Nedokáže si odpočinout, pořád vás kontroluje, kňučí za dveřmi nebo panikaří, když si vezmete bundu a klíče.

Tam už bych zbystřila.

Hlavně pokud je to změna, která přišla najednou. Psi nám někdy svým chováním ukazují věci, kterých si člověk všimne až ve chvíli, kdy se nad nimi zastaví. Bolest, stres, změna doma nebo třeba obyčejná nejistota.

A pak je tu ještě jedna skupina. Psi, kteří vás následují úplně všude a člověku to vlastně nevadí.

A proč by taky mělo.

Já si kolikrát říkám, že za pár let bych byla nejradši, kdyby se za mnou po bytě pořád táhl ten samý chlupatý ocas. Takže když jde za mnou do kuchyně, do pracovny a zase zpátky, většinou ho nechám.

Jen už občas zavřu dveře od koupelny dřív, než mě stihne následovat.

Člověk přece potřebuje někdy dvě minuty pro sebe.

A pes to časem přežije.