Pozor na podzimní nástrahy: co může být pro psa nebezpečné

Podzim mám se psem vlastně docela ráda.

Venku už není vedro, takže se dá konečně vyrazit na delší procházku bez toho, abychom po deseti minutách oba funěli. Listí šustí pod nohama, v lese je příjemně a člověk má tak nějak větší chuť chodit ven.

Jenže podzim má i druhou stránku.

Stačí jedna procházka a člověk si uvědomí, kolik věcí má pes kolem sebe, které by rozhodně neměl ochutnávat.

U nás je to občas docela dobrodružství. Já jdu po cestě, koukám kolem sebe a můj pes jde pár metrů přede mnou a pečlivě kontroluje všechno, co příroda během podzimu nabídla.

A samozřejmě největší zájem má přesně o ty věci, které bych mu nejradši vůbec nedovolila.

Třeba žaludy.

Nevím, čím psy tak fascinují. Pro mě je to prostě žalud. Pro něj je to zjevně něco mezi pokladem a svačinou.

Stejně tak kaštany. Jakmile nějaký objeví, je potřeba ho pořádně očichat a ideálně ho samozřejmě vzít do pusy.

A právě tady člověk zjistí, že podzim není jen o krásném listí.

Pes totiž vůbec netuší, že něco není dobré sníst. On jen vidí něco zajímavého na zemi.

A než stihnete říct „nech to“, může být pozdě.

Nejhorší je, když něco sežere dřív, než si toho všimnu

Tohle je podle mě jedna z věcí, které zná každý majitel psa.

Jdete si tak v klidu po cestě, pes něco čmuchá a vy mu věnujete pozornost jen napůl. Vždyť čmuchá. Co by se mohlo stát.

Pak zvedne hlavu.

A žvýká.

„Co máš?“

Pes samozřejmě mlčí.

„Pusť to.“

Pes polkne.

Děkuju pěkně.

V tu chvíli člověk většinou začne přemýšlet, co vlastně právě snědl. A samozřejmě zjistí, že vůbec netuší.

Na podzim může být problém třeba s houbami. Pokud chodíme do lesa, snažím se mít psa víc pod kontrolou právě kvůli tomu, že ne každá houba, která ho zaujme, je bezpečná.

A ono nemusí jít jen o houby.

V listí se schovávají různé plody, semena, rostliny a další věci, které člověk při běžné procházce ani nevnímá.

Pes ano.

Pes vnímá úplně všechno.

Podzimní listí je pro psy něco jako obří čmuchací koberec

A vlastně se jim vůbec nedivím.

Když vidím psa, jak se zaboří čumákem do hromady listí a několik minut tam něco hledá, říkám si, že bych taky chtěla mít tak zajímavý život.

Jenže právě v listí není vždycky vidět, co tam leží.

Může tam být odpadek, zbytky jídla, žaludy, kaštany nebo něco, co tam rozhodně být nemá.

Takže svého psa nechávám čmuchat. Nechci mu zakazovat každou maličkost.

Jen se snažím dávat pozor, když vidím, že už nejde jen o čmuchání, ale začíná něco žvýkat.

Protože rozdíl mezi „prozkoumávám listí“ a „právě jsem něco snědl“ bývá u psa opravdu malý.

Klíšťata si dovolenou neberou

Na konci léta mám vždycky pocit, že už je s klíšťaty konečně konec.

Není.

Jakmile se ochladí, člověk na ně začne trochu zapomínat. Jenže dokud jsou vhodné podmínky, můžeme na ně narazit i na podzim.

Takže kontrola psa po procházce u nás rozhodně nekončí s posledními letními dny.

Občas je to trochu otravné.

Přijdeme domů, pes by nejradši okamžitě skočil na gauč a já mu mezitím projíždím srst rukama.

„Ještě chvilku.“

On se tváří, že jsem mu právě zničila celý večer.

Ale raději těch pár minut obětuju.

A potom je tu mokro. Hodně mokra.

Podzimní počasí má ještě jednu specialitu.

Bláto.

Nevím, jak to dělá, ale pes může projít místem, kde je skoro sucho, a domů přijde, jako kdyby právě dokončil závod v bahenním zápase.

Tlapky, břicho, někdy i boky.

A pak samozřejmě zamíří rovnou do obýváku.

Takže jsem si na podzim zvykla mít u dveří ručník. Vlastně ne jeden. Člověk jich potřebuje několik.

Tlapky po procházce kontroluju hlavně tehdy, když je venku mokro a chodíme v blátě. Někdy mezi polštářky zůstane kamínek nebo jiné nečistoty a pes si pak tlapku začne olizovat.

Dřív jsem si říkala, že se prostě čistí.

Dneska už se raději podívám.

Pozor také na věci kolem aut

Tohle je možná méně viditelná podzimní nástraha, ale o to důležitější.

S příchodem chladnějšího počasí se začínají používat různé kapaliny do aut a některé z nich mohou být pro psy velmi nebezpečné.

Proto bych byla opatrná hlavně kolem garáží, parkovišť a míst, kde se s auty něco opravuje nebo doplňuje.

Pes samozřejmě neví, že loužička něčeho podezřelého není voda.

A zase jsme u toho.

Co člověk přejde bez povšimnutí, může být pro psa zajímavé.

Nezapomínám ani na to, že podzim může být prostě studený

Po létě nám někdy přijde deset stupňů skoro jako zima.

Psovi ale může být v pohodě.

A jinému zase ne.

Záleží na velikosti, srsti, věku i na tom, na co je konkrétní pes zvyklý. Proto se snažím sledovat hlavně jeho.

Když je venku déšť, vítr a pes začne být viditelně nepohodlný, nemám potřebu dokazovat sobě ani jemu, že „to ještě není taková zima“.

Procházka může být kratší.

Domů se můžeme vrátit vždycky.

Nechci z podzimu dělat jednu velkou hrozbu

Když to tak po sobě čtu, možná to zní, jako kdybychom měli na každém kroku číhat na nebezpečí.

Tak to ale vůbec nemyslím.

Podzimní procházky mám ráda právě proto, že jsou jiné. Pes může hodně čmuchat, venku není vedro a člověk se konečně může pořádně projít.

Jen jsem si za ty roky všimla, že je dobré trochu víc koukat pod nohy.

A hlavně na psa.

Protože on mi většinou sám ukáže, co ho zajímá.

Problém je, že ho někdy zajímají opravdu zvláštní věci.

Žalud.

Kaštan.

Něco neidentifikovatelného v listí.

Něco, co už raději nechci ani pojmenovávat.

Takže zatímco já si na podzim beru teplejší bundu a kávu do termosky, můj pes má svůj vlastní seznam úkolů.

Čmuchat. Prozkoumat. Najít něco, co rozhodně nemá jíst. A já mám za úkol hlavně včas říct: „Nech to.“ Ne vždycky se mi to povede, ale snažím se.