Separační úzkost u psů

Mám pocit, že výraz separační úzkost se začal mezi pejskaři skloňovat mnohem častěji než dřív. Když jsem ho slyšela poprvé, říkala jsem si, že jde o nějaký moderní název pro psa, který neumí být sám doma. Víc jsem nad tím nepřemýšlela.

Pak jsem narazila na článek Amerického Kennel Clubu. Psali v něm o tom, že pes se separační úzkostí není tvrdohlavý ani nevychovaný. Je ve stresu. Patricia McConnell, která se psímu chování věnuje řadu let, dokonce přirovnává jeho prožívání k panické atace u člověka. To už člověka donutí se na celé téma podívat trochu jinak.

Náš pes naštěstí doma zůstává bez problémů. Vyprovodí nás ke dveřím, chvíli poslouchá, jestli se ještě něco neděje na chodbě, a tím to končí. Kdybych měla zkušenost jen s ním, asi bych si dál myslela, že být pár hodin o samotě zvládne každý pes úplně stejně.

Jenže nezvládne.

Nejvíc mě zaujalo, kolik lidí na problém přijde úplnou náhodou. Kameru si pořídí kvůli zabezpečení bytu nebo aby zjistili, proč mizí pamlsky z kuchyně. Večer si pustí záznam a místo spícího psa vidí něco úplně jiného. Přechází od dveří k oknu. Lehne si. Za dvě minuty zase vstane. Sedí u dveří a poslouchá každý zvuk z chodby.

Vlastně nic nedělá.

Jen čeká.

Četla jsem i zkušenost jedné majitelky, která byla přesvědčená, že jejich pes schválně tahá boty z botníku. Přestěhovali botník, schovali boty, pes si našel jiné. Až po čase zjistili, že je nekouše. Jen si je nosí do pelíšku. Dává to smysl. Jsou cítit po lidech, kteří zrovna odešli.

Takových drobností si člověk bez kamery nebo delšího pozorování asi ani nevšimne.

Zajímavé je, že odborníci odhadují výskyt separační úzkosti přibližně u každého sedmého psa. Když jsem to četla, překvapilo mě hlavně to číslo. Vždycky jsem měla pocit, že jde o poměrně vzácný problém. Ve skutečnosti je mnohem běžnější, jen se neprojevuje u všech stejně.

Někdo najde rozkousané dveře.

Jiný nic.

Pes jen několik hodin nespí a čeká, až uslyší klíč v zámku.

Tohle mě přivedlo k ještě jedné myšlence. Když si pořizujeme štěně, řešíme granule, pelíšek, očkování nebo první vodítko. Jak ho naučit zůstávat chvíli samo doma, bývá až někde na konci seznamu. Přitom je to dovednost, kterou bude potřebovat skoro celý život.

Nemyslím si, že existuje jeden správný návod pro všechny psy. Každý reaguje jinak. Jeden usne během pěti minut, druhý potřebuje mnohem víc času, aby si na samotu zvykl.

Jediné, co bych dnes už určitě neudělala, je mávnout rukou se slovy, že pes prostě zlobí.

Čím víc o psím chování čtu, tím častěji zjišťuji, že za věcmi, které nám připadají jako neposlušnost, bývá úplně jiný důvod.

A upřímně? Myslím, že to je na životě se psy to nejzajímavější. Člověk má pocit, že jim rozumí. Pak narazí na jedno téma a zjistí, že se zase něco nového učí.

A u dalšího článku se uvdíme zase.

Barča z krmeni.cz