Představte čtenářům váš útulek. Kdy byl založen a jak funguje? Kolik v něm máte zvířátek?
Náš hlavní kmenový útulek Dobré ruce se zabývá kočkami. Byl založen v roce 2007. Dále se nám postupně dařilo zakládat několik menších depozit, kde jsou umístěna koťata anebo kočičky např. po úraze, které potřebují individuální a časově náročnou péči. Celkem nyní pečujeme o 70 kočiček v kmenovém útulku a v našich depozitech máme 43 koček. Mezi naši činnost patří i pomoc při odchytu plašanek (divoké kočičky), které potřebují odchytit kvůli kastraci či špatnému zdravotnímu stavu, nebo se vyskytují v lokalitě, kde nejsou žádané a je to pro ně nebezpečné. Přes zimu také vypomáháme s instalací venkovních zimních boudiček pro plašanky a v několika lokalitách vypomáháme s krmením.
Stíháte kromě péče o zvířátka i něco jiného? Jak probíhá váš běžný den?
Samozřejmě pracuji, ale vzhledem k tomu, že mám pružnou pracovní dobu, tak se mi daří skloubit mou práci i péči o kočičky. Každé ráno vstávám v 6 hodin a začínám s krmením, úklidem, kontrolou zdravotního stavu zvířat. Pokud je potřeba, tak jedu na veterinu s nemocnými kočkami anebo na kastraci, očkování či kontroly. Ve volné chvíli vyřizuji telefonáty a e-maily. Také musím řešit provozní věci jako malování, opravy, shánění finančních a materiálních prostředků, prostě organizaci všeho a to od A až do Z.
Slýcháte nějaké předsudky a mýty ohledně útulkových zvířátek? Jsou pravdivé?
S předsudky se samozřejmě setkáváme. Jedná se např. o to, že někteří lidé si myslí, že máme všechno zadarmo a že k nám peníze plynou tak nějak samo. Také se nám stává, že se na nás obrací lidé s tím, že k nám chtějí dát kočku. Když jim sdělíme, že máme plnou kapacitu, anebo z nějakých vážných důvodů odmítneme kočičku přijmout, tak mají za to, že je to naše povinnost a že jim bez jakýchkoliv otázek musíme vyjít vstříc a to hned. K dalšímu mýtu patří např. i to, že kočičky u nás žijí v hrozných podmínkách, že se o ně staráme špatně a kdoví jak, že jsou nemocné a přenáší hromadu nemocí. Zde bych chtěla uvést, že jsme řádně registrovaný občanský spolek, který podléhá určitým pravidlům. Mezi jedno z nich patří i to, že nás minimálně jedenkrát za rok navštíví státní veterinární kontrola a zjišťuje, jak se o kočičky staráme.
Prověřujete zájemce o zvíře?
Všechny zájemce samozřejmě pečlivě prověřujeme, máme jasně daná pravidla pro umístění našich kočiček do nových domovů. Rovněž udržujeme s novými majiteli kontakt a vyžadujeme informace o tom, jak se kočičce daří. I sami noví majitelé mají možnost se na nás obrátit kdykoliv v případě potřeby.
Stává se často, že lidé vrací adoptovaná zvířata zpět?
Ano, i to se stává, i když ojediněle. Vždy nás to ale velmi mrzí. Někdy vedou majitele ke vrácení kočičky nenadálé rodinné tragédie, onemocnění, někdy přecení své možnosti a schopnosti. Ale jak už jsem zmínila, je to jen v ojedinělých případech.
Co by měl potenciální zájemce dopředu promyslet?
Každý, kdo přemýšlí o tom, že by si chtěl pořídit kočičku, tak si musí uvědomit, že je to závazek na celý život. To znamená, že pokud budu chtít odjet na dovolenou, musím mít zajištěno hlídání kočičky, někoho kdo ji nakrmí, vyčistí záchodek, popřípadě si ji vezme k sobě. To platí i v případě hospitalizace v nemocnici. Rovněž všichni, kdo nemají děti, by si měli promyslet, co nastane, až se v rodině narodí dítě. Často se na nás obracejí majitelé kočiček, kterým se právě dítě narodilo, a kočičku už nechtějí z nejrůznějších důvodů. Vůbec si neuvědomují, co tím svému domácímu mazlíčku provedou a jaké to může mít v některých případech i fatální důsledky.
Když se dostane zvíře k vám do útulku, za jak dlouho může být adoptováno novými majiteli?
Podle zákona, může nalezené zvíře k novým majitelům za 6 měsíců, do té doby patří stále původnímu majiteli. V praxi to však vypadá tak, že nový domov hledáme poté, co je kočička v dobré zdravotní kondici, je zbavená vnějších a vnitřních parazitů, naočkovaná, vykastrovaná. Vzhledem k tomu, jak jsem již zmínila v předchozí otázce, máme kontakty na nové majitele, tak pokud by se našel původní majitel, může mu být kočička vrácena. Ze své praxe však můžu říci, že se nám to ještě nestalo.
Co považujete za největší problém vašeho útulku?
Největší problém našeho útulku je samozřejmě shánění financí. Je to těžké, ale snažíme se, jak se dá. Rozjeli jsme i internetový krámek, ale zatím je v rozjezdu, tak uvidíme.
Co vám naopak dělá největší radost?
Největší radost pro nás je vypiplaná kočička, které se podařilo najít nový domov. To je to nejlepší na naší práci, proč nás to baví a je to takový náš hlavní hnací motor, když nám není hej.
Jaký máte názor na kastraci zvířat?
Kastrace je velmi důležitá, jsme její příznivci. Všechny naše dospělé kočičky jsou kastrované. V našich podmínkách při umísťování koťátek do nových domovů je i to, že jakmile to věk kotěte dovolí, musí jej nový majitel nechat vykastrovat. My sami rovněž v rámci svých omezených možností vypomáháme s kastrací plašanek. Rovněž se snažíme o osvětovou činnost v rámci této problematiky a to v podobě článků a letáků a také apelujeme na lidi, aby se nebáli o této problematice bavit se sousedy, spolupracovníky aj. a vysvětlit jim výhody kastrace, i když u některých je to běh na dlouhou trať. V neposlední řadě si velmi vážíme měst, které vedou kastrační programy, to znamená, že ze svého rozpočtu každoročně vyčleňují určitou finanční částku jako příspěvek na kastraci pro majitele koček.
Jakým způsobem mohou lidé pomoci?
Lidé nám mohou pomoci několika způsoby a to materiálně, můžou nám donést kvalitní konzervy, stelivo, záchodky, prášek na praní, čisticí prostředky aj, finančně a také k nám můžou dojít na brigády, které vyhlašujeme několikrát do roka, kdy vypulírujeme celý útulek od shora až dolů. Také stojí za zmínku, že spolupracujeme s domovem se zvláštním režimem, kde nám klienti vyrábí různé výrobky, jako jsou např. šantové pytlíčky, polštářky anebo věci na prodej do našeho krámku. Za jakoukoliv pomoc a podporu jsme vděční a velmi si jí vážíme. Přispět můžete i přes charitativní sbírku na www.krmeni.cz, která se koná vždy od 1.11. od 31.1. Přispět lze zde: /pes-vanocni-darky-psi/charitativni-sbirka-financni-prispevek
Můžete se se čtenáři podělit o nějaké zajímavé příběhy vašich nalezenců?
Příběh Leonky
Jmenuji se Leonka a mám se nyní skvěle. Ale toto jméno jsem neměla od narození, dali mi jej až lidé, kteří mě zachránili a to proto, že jsem bojovala o život jako lvíček...
Narodila jsem se mamce tulačce v průmyslovém areálu jednoho města na jižní Moravě. Většina mých sourozenců zemřela a nakonec jsem z nich zůstala samotná. I maminka mi odešla. Měla jsem své kočičí kamarády, společně jsme se snažili nějak přežít. Naši smečku chodila krmit jedna hodná paní. Každý den jsme čekali, až dostaneme něco na zub. O život jsme se museli rvát denně.
Chroupala jsem granulky, když se to stalo: ozvalo se několikrát po sobě „prásk“. Zmateně jsem se ohlédla a viděla zkřivenou grimasu smíchu v obličeji člověka, který stál velmi blízko a cíleně na mne mířil. Zatmělo se mi před očima, cítila jsem tupou bolest. Nade mnou se začaly zcela zřetelně míhat temné stíny spolu s krutým smíchem a sprchou sprostých slov na adresu nás toulavých koček. Padla jsem k zemi, kočičí kamarádi se divoce rozprchli do všech stran.
Tím to ale neskončilo. Snažila jsem se vypadat jako mrtvá, ale to útočníkovi nestačilo. Vzal mě za zadní tlapky, které mě nesmírně bolely a hodil do hluboké tmavé jámy. Když jsem nabyla maličko vědomí, s pocitem obrovské bolesti jsem popolezla víc na stranu. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale pár dní to muselo být určitě. Vím jen, že jsem lízala kapky vody z tlejícího listí a přála si, aby už konečně přišel konec.
Ale potom se ve mně něco zlomilo, vzepřelo a řekla jsem si: „Bojuj, nevzdávej to“. S velkou bolestí v předních tlapkách jsem se zvedla a pokoušela se vyšplhat ven. Šlo to velmi těžko, několikrát jsem sklouzla znovu na dno, ale nakonec se mi to podařilo. Vyškrábala jsem se ven a zůstala ležet vedle jámy. Nožky neposlouchaly, už ani nebolely.
Až po několika hodinách přišla záchrana. Šly kolem dvě paní a jedna povídá: „Podívej, ta kočička je mrtvá“. Druhá přišla blíž a řekla: „Ne, počkej, ona žije!“ Proběhla rychlá porada, z níž vyplynulo, že by bylo dobré kočičce dopřát alespoň poslední injekci.
V té chvíli paní vytočila nějaké telefonní číslo a dlouze si s někým povídala. Najednou jsem se ocitla ve velké bedně, něco hrčelo pode mnou a pak mě položili na velký stůl. Přišel pan doktor, prohlédl mě a řekl, že takové týrání a hrůzu už dlouho neviděl. To jsem netušila, že mám prostřelené obě přední tlapky. Ani to, že se radí, jestli budu moci někdy chodit a jestli vůbec má smysl mě zachránit. Ale mně se tak strašně moc chtělo žít a chtěla jsem to těm lidem říct. Ale copak kočička může něco vyprávět? Jenom jsem mňoukala a snažila se lísat a prosit, aby mě zachránili.
Pan doktor potom volal i do útulku a konzultoval, co dělat. Probudila jsem se v kleci, vůbec jsem netušila, kde jsem a proč. Probouzela jsem se z narkózy. Jak jsem později zjistila, podstoupila jsem velmi náročnou operaci. Bohužel jednu tlapičku už nešlo zachránit, museli mi ji amputovat až úplně u těla. Druhou přední – protože přece kočka musí mít vpředu aspoň jednu nožičku – mi vyspravili jako berličku. V tu chvíli jsem byla šťastná, že mě nic nebolí, že žiji, že se snad už vše v dobré obrátí.
A také ano! Postupně jsem se učila chodit, ale protože jsem velmi šikovná - nyní už Leonka – šlo to rychle. A pak šup do dočasného domova. Tam se mi líbilo, bylo tu teplo, dostatek jídla a také pohlazení. A pak už to šlo ráz na ráz. Našla se hodná paní, která se slitovala nad mým osudem a vzala mě k sobě. A nemyslete si, že nedokážu skákat – i na zídku vyskočím, ale z ní už mě musí moje panička sundat. Stále jsem s ní, mám ji ráda a také chci poděkovat všem, kdo mně pomohli, zachránili a udělali z jedné bezejmenné toulavé kočky šťastnou LEONKU.
Více informací a nabídku kočiček k adopci hledejte na www.dobreruce-zlin.cz