Bílá kočka přes cestu

Šla jsem zvolna svou oblíbenou ulicí Zahradní a obdivovala rozkvetlé záhony. Kdybych měla být úplně přesná, řekla bych, že jsem táhla nohy za sebou kvůli únavě z práce. Jenomže to nezní zrovna poeticky a já mám navzdory únavě poetickou náladu. Aby ne! Pátek, před sebou víkend a pak dva týdny volna s příslibem krásného slunečného počasí…

Dovolená, to je jediný čas v roce, kdy mám pocit, že opravdu žiju, že jsem sama sebou. V práci si zoufám. Původní profesí jsem aranžérka, ale skončila jsem v malé fabrice na boty a celý den stojím u pásu. V našem městečku a okolí moc pracovních příležitostí není.

Bavilo mě aranžovat výkladní skříně galanterií, tam je materiálu, který se dá různě kombinovat a obměňovat, těch látek, stužek, krajek, knoflíků, korálků… Dokázala jsem využít každou titěrnost. Ráda jsem po očku pozorovala kolemjdoucí, jak do výlohy nakukují, když už jsem ji měla skoro hotovou. Jednu dobu jsem taky aranžovala suché květiny pro stálou prodejní výstavu a také jsem chodívala pomáhat s aranžováním slavnostních tabulí. Byla to tvořivá, různorodá práce, ale postupně zakázek ubývalo, majitelé firmy přešli na prodej cukrovinek, dárkových košů a luxusního zboží a kromě jedné aranžérky přeškolené na prodavačku, všechny propustili.

Říkají o mně, že mám dobrý vkus. Takové názory se mi líbí, i když se tvářím patřičně skromně. Moc mě bavilo zařizovat byt, a kdyby mě moji blízcí nechali, hned bych se pustila do vylepšování i jejich bydlení. Stačí mi někam vejít, nechám na sebe působit atmosféru a během chvilky to vidím. Jaká podlaha by místnosti nejvíc slušela, jestli si stěny žádají sytou barvu nebo jen barevný nádech, jaký styl nábytku, jaké záclony a kytky. Nápady se hrnou jeden přes druhý, vidím to živě v barvách. Tím kdybych se tak mohla živit! Dělat něco tak zajímavého a ještě za to brát peníze. Jenomže každý si to své hnízdečko umí zařídit a zkrášlit sám, tak proč by za to platil mně? A prachatí snobi by třeba i takovou službu zaplatili, ale zas většinou nemají vkus. Můj talent a nadšení leží ladem. Taková škoda.

Do práce to mám půlhodinku pěšky, je to příjemná procházka, zvlášť v létě, je zde spoustu klidných ulic s rodinnými domky a zahrádkami. Navíc je to tu obklopeno lesy, což je radost pro turistu jako jsem já. Přistěhovali jsme se sem s manželem před čtyřmi roky, do jedné z mála bytovek, jenomže pak jsme se rozvedli a teď už tu bydlím dva roky sama. Moc se mi tu líbí a můj přítel Pavel je taky turista. Jezdí za mnou tak často, jak může. Pracuje jako grafik a svou práci si organizuje sám. Šťastný člověk.

Dovolenou se chystáme strávit turistikou a koupáním. S příjemnými myšlenkami jsem se ubírala cestou mezi zahrádkami a těšila se na večerní relax. Zahlédla jsem pohyb, přes cestu mi přeběhla krásná bílá kočka. Skočila na zídku, podívala se na mě a pak hup přes plot do zahrady mezi keře. Mimoděk jsem se usmála a dívala se za ní, dokud mi nezmizela. Třeba je to šťastné znamení.

Odemkla jsem dveře svého útulného dvoupokojového bytu, skopla sandály a rozhodla se, že teplý letní podvečer zahájím zabořená v balkonovém křesílku se zmrzlinou a časopisem. Pípla mi sms. „Ahoj lásko, těšíš se na mě?“ Hned jsem odepsala. „Už se nemůžu dočkat.“ „Já jsem taky pěkně nažhavený.“ „Nono, tak jsem to zas nemyslela!“ „To je škoda, ale nevadí, dám si záležet, abys to tak myslela.“ „Představ si, dnes mi přes cestu přeběhla bílá kočka, třeba mě čeká štěstí.“ „Ty už štěstí máš, mě přece!“ „Nepřeháníš to s tou domýšlivostí?“ Ještě chvíli jsme si psali, pak jsem dočetla časopis, ale ta bílá kočka mi pořád nešla z hlavy. Vypadala tak čistě a elegantně a tajemně. Nedalo mi to a na internetu jsem si zadala bílá kočka přes cestu. Hned na první stránce jsem se dočetla, že podle karet bílá kočka přes cestu znamená nemoc. Na další zas, že anglické děti věřily, že když po cestě do školy uvidí bílou kočku, určitě budou mít problémy. Aby se smůle vyhnuly, odplivly si nebo se úplně otočily a pokřižovaly se. V Americe se věřilo, že sen o bílé kočce znamená štěstí. No prosím, konečně to začíná být zajímavé. Bílá angorská kočka prý je nositelkou štěstí. Podle jedné turecké legendy se přání pošeptané bílé angoře vyplní, pokud kočka přijme nabízený pamlsek.

Jak jsem tak procházela stránkami, narazila jsem na problém hluchoty bílých koček. Lidé psali o svých zkušenostech a mě překvapilo, co se rodí hluchých koťat. Byla bych radši, kdyby moje kotě slyšelo. Moje kotě??? Přistihla jsem se, že vážně uvažuji o koupi kočky. Prohlédla jsem si spoustu kočičích fotek. Kočky jsou okouzlující a v hlavě se mi uhnízdila představa elegantní bílé kočky s hedvábnou srstí, jak odpočívá na sedačce. Klikla jsem na inzerci. Ani jedno bílé kotě. Šla jsem spát a před usnutím jsem si představovala roztomilá bílá koťata hrající si na trávníku.

Hned ráno, když přišel Pavel, překvapila jsem ho svým přáním, že nutně musíme zajet do nějakého většího knihkupectví, vybrat atlas kočičích plemen a nějakou příručku o péči o kočku. Ani moc neprotestoval. Už je na mé rozmary zvyklý. „Ty chceš kočku?“ „Začínám o tom uvažovat a půjdu na to vědecky. Nejdřív přečtu příručky a pak si pořídím kotě. Víš jak se tady bude vyjímat elegantní sošná kočka?“ Pavel se rozhlédl. „Máš pravdu, potřebuješ to tady trochu oživit. Třásně na záclonách a sedačce to trochu vylepší. Kytky jsou taky moc bujné, nezaškodí je trochu polámat a chlupy na oblečení jsou vyloženě dekorativní, zvlášť na černém svetru a černých kalhotách budou pěkně vidět. Neotřelý styl oblékání se mi vždycky líbil.“ „Co mi bereš nadšení? Moje kočička bude krásná, hodná a na škrábání bude mít škrabadlo. A začnu chodit v bílém.“ „Jak myslíš. Já jsem realista, švagrová má dvě kočky, tak vím, o čem mluvím.“

Vybrali jsme moc hezkou chovatelskou příručku i s atlasem plemen v jednom. Aspoň pětadvacetkrát jsem si přečetla větu týkající se barvy srsti: Všechny variety a odstíny barev povoleny. Nebo: Všechny variety barev a kombinací jsou přípustné. Takže bílou barvu může mít spousta plemen, až na to, že na fotce byla vždycky barva jiná. Konečně jsem narazila na bílou krasavici - tureckou angoru. Tak mě upoutala vzhledem i povahou, že jsem měla vybráno. Teď už zbývá jen jedna maličkost - sehnat ji.

Celou dovolenou jsme strávili kočičí turistikou. Představa bílé turecké angory mě neopouštěla, navíc jsem se chtěla co nejvíc dozvědět o chovu koček a poznat lidi, kteří se kočkami zabývají . Všechno to pro mě bylo nové a moc zajímavé. Volala jsem na různé inzeráty a jezdila s Pavlem na nezávazné návštěvy chovatelských stanic. Někteří měli i bílé kočky, ale zrovna neměli bílá koťata, jiní zas měli nádherná koťata, ale zas nebyla bílá. A já jsem tolik chtěla bílou kočičku. Všechny návštěvy byly příjemné a zajímavé a soužití chovatelů s kočkami vypadalo harmonicky. I když už jsem začínala pomalu chápat, že domov patří kočce a člověk může všechno, co mu kočka dovolí.

Nakonec jsme seznámili se sympatickou starší paní Strnadovou, jejíž bílá angora s modrýma očima brzy čeká koťata a jedno kotě – kočičku, jsme si zamluvili. „Prosím vás, nechci aby to vyznělo nějak diskriminačně, ale myslíte, že tomu koťátku hrozí hluchota?“, zeptala jsem se opatrně, při vzpomínce na to, co jsem četla o hluchých kočkách. Paní Strnadová se nepohoršila. „Na takové dotazy jsem zvyklá, ve svých vrzích jsem neměla ani jedno hluché kotě, můžete být klidná.“

Měla jsem dost času na přípravu „výbavičky“ a dost mě překvapilo, že mi Pavel ochotně pomáhal. Přestavěli jsme nábytek, aby se tam vešla dvě vysoká šplhadla, zasíťoval balkon a kousek pod stropem přišrouboval „rozhlednu“.

Prohlížela jsem si v chovatelských potřebách nejrůznější pelíšky, podušky a polštářky a rozhodla se, že přece nebudu utrácet za něco, co si můžu vyrobit sama. A jak jsem věřila, bude to mnohem hezčí. A to byl zlomový okamžik v mém životě, i když jsem to ještě netušila. Mám perfektní šicí stroj – jedinou a největší cennost v bytě. Je to památka na kdysi velkou lásku s manželem. S nadšením jsem se tenkrát vrhla do zařizování našeho domova a moc jsem chtěla ušít si sama záclony, závěsy, povlečení, přehozy na sedací soupravu, taky něco na sebe a v budoucnu na děti. „Jen to nejlepší je pro tebe dobré,“ prohlásil tehdy manžel a koupil ten nejlepší a nejdražší šicí stroj, jaký se dal sehnat. Šití na něm, to je radost. Moc mě to bavilo. „Budeme spolu navždy,“ šeptával mi v romantických chvílích. Neměla jsem potuchy, jak rychle to „navždy“ uteče. Náš vztah začal postupně upadat a ani jeden jsme se nesnažili něco s tím dělat. Ke konci už jsme žili jen vedle sebe. Dávno jsem to obrečela a vzpomínky mě netrápí, ale ten šicí stroj se mi pořád hodí.

S novým nadšením jsem se pustila do pokusů. A chytlo mě to. Začala jsem jednoduchou poduškou, ale brzy jsem si troufla na složité střihy a vlastní návrhy. Měla jsem v hlavě tolik nápadů, že jsem šicí stroj, látky a molitany ani neuklízela a kdykoliv přišel Pavel, musel se nejdřív prohrabat látkami, polotovary i hotovými uměleckými díly, aby si měl kam sednout. Brzy mě všichni známí začali zásobovat zbytky látek, knoflíky,zipy, šňůrkami. „Prosím tě Míšo, co s tím vším budeš dělat? To jedna kočka nemůže upotřebit ani do konce života“, podivoval se Pavel. „Něco si nechám, něco pošlu chovatelům, které jsme navštívili, jestli budou mít zájem a něco nabídnu útulkům. Přece toho teď nenechám, když mi to tak jde.“ Měla jsem oválný pelíšek, pelíšek ve tvaru srdce, stanu, pantofle, boudičky a postýlky z veselých barev, některé pošité vystřiženými kočičkami z jiné látky. Už ve škole mi šla dobře výtvarka a ruční práce. Pavel bral zamyšleně jeden kus po druhém do ruky. „A víš že to není špatný nápad? Možná bys je mohla prodávat. Jsou fakt hezké. Ukážu aspoň jeden švagrové, co na to řekne.“ Pavlův názor mě potěšil a povzbudil k dalšímu tvoření a přímo jsem se nadýmala pýchou, když jsme si pro zamluvené koťátko jeli s mou vlastnoručně vyrobenou kočičí taškou. I paní Strnadové se taška líbila, souhlasila s Pavlem, že by stálo za to nabízet je k prodeji a sama si hned jednu objednala. I kočičce se taška líbila, ale jen do chvíle, než jsem ji tam zavřela. Kočička je rozkošná, už jsem pro ni měla vymyšlené jméno Lili. Nechtěla zůstat na klíně, chtěla si hrát. Na to, že nás viděla poprvé v životě, se docela rychle osmělila. Když jsem ji dala do kočičí tašky, chvilku se dobývala ven a potom usnula. Zaplatili jsme a rozloučili se s tím, že paní Strnadové pošleme fotky jak kočička vyrůstá.

Lili si u mě rychle zvykla a já si zrovna tak rychle zvykla na to, že mám vrnícího mazlíčka. Spává přitulená ke mně a jak přijdu z práce, je mi pořád v patách. Celý den byla sama doma, věřím, že jí to bylo dlouhé a teď chce něčím pobavit. Dokáže si pohrát naprosto se vším. Kousek papíru, šňůrky, vršek z pet láhve, na všem si procvičovala svoji šikovnost. Někdy si přinese, no spíš přitáhne vábítko a nenápadně ho položí tak abych ho měla na očích. Moc dobře ví, že neodolám a začnu si s ní hrát. Večer pak zaujme svou oblíbenou televizní pozici za mým krkem.

Ve volných dnech jsem pokračovala v šití podušek, pelíšků a kočičích tašek, je o ně docela zájem, ale největší zájem o mé šití má Lili. Obětavě mi pomáhá tím, že tahá látku na špatnou stranu a mně se pak trhá nit, dokáže schovat nebo aspoň shodit ten díl, který zrovna potřebuji přišít, divoce hrabe v kupce odstřižků a když si větší kusy látky rovnám na podlaze, běhá mi po nich nebo se pod ně snaží zalézt. Nevím, co bych si bez ní počala, testuje odolnost materiálu i mé trpělivosti. Vypadá to tady jako po výbuchu, kdepak je konec mému naklizenému bytečku. A to nemluvím o tom, jak jsem Lili přistihla s jakým gustem šplhala po záclonách. Naštěstí po seznámení s vodním rozprašovačem už to neopakovala. Jedno křeslo si oblíbila víc než škrabadlo, mám obavu, že než jí vysvětlím ať ho nechá na pokoji, bude na vyhození. Křeslo, ne kočka. Kvůli mému šití a kočičímu dovádění si sem kromě Pavla netroufnu nikoho pozvat. Pavel už tady skoro bydlí. Asi se mu ten tvůrčí nepořádek zamlouvá. „Míšo, co bys řekla tomu, kdybych se k tobě nastěhoval úplně?“ „No to uděláš dobře, kdybys s tím čekal až kočka vyroste, už by tě tady nemusela chtít.“ „Já jsem to myslel spíš kvůli tobě. Poslouchej, slyšíš něco?“ „Ne, co mám slyšet?“ Pavel mi přiložil ucho na hruď. „Jak ti tikají biologické hodiny.“ Zatvářila jsem se pohoršeně. „A kde je nějaká romantika?“ „Pomohlo by kdybych zapálil svíčku?“ „Myslím, že ne. Jsi prostě beznadějný případ.“ Takhle začalo naše soužití.

Máme s Lili každovečerní mazlicí rituál. Přijde za mnou a žduchá do mě hlavičkou, svou chlupatou tvářičkou se o mě otírá a něžně mě kouše do ruky. Vezmu si ji na klín, ona se převaluje, hladím jí zádíčka a škrábu na bříšku. Po chvíli ji chytne hloupá a začne lumpačit, předníma packama mi drží ruku a kouše a zadníma ji odkopává. V očích má uličnický výraz. Jednou jsem se Pavlovi svěřila: „Vážně nevím, jak jsem dosud mohla žít bez kočky.“ Pavel se na mě zaškaredil. „Já zas nechápu, jak jsi až dosud mohla žít beze mě.“

Jeden den, když Pavel nebyl doma, se ozval zvonek. Nikoho jsem pochopitelně nečekala a návštěva to byla překvapivá. Muž, kterého jsem znala jen od vidění, věděla jsem, že se jmenuje Jiří a jednou jsme spolu prohodili pár slov, tak ten teď stojí přede mnou a v náručí drží malé bílé kotě. Slyšel jsem, že jste sháněla bílou kočku a naší Micce se jedno takové kotě narodilo, jak vidíte je celé bílé, jen špičku ocásku má šedou.“ Že sháním bílou kočku jsem opravdu řekla kde komu, ale až jsem ji sehnala, to už jsem tak poctivě nerozhlásila. Z náhlého popudu jsem Jiřího pozvala dál. „Jen se prosím vás nelekněte, ještě jsem neměla čas uklízet…“ „Vy šijete takové hezké tašky a pelíšky? Poptám se po známých, jestli někdo nepotřebuje.“ „To byste mi udělal radost, dáte si kávu nebo čaj?“ „Ne, nic nechystejte, za chvilku musím jít.“ Byli jsme trochu na rozpacích, ale z těch nám brzy pomohla Lili, vykoukla ze svého úkrytu za sedačkou a šla prověřit oba návštěvníky. Netrvalo dlouho a obě koťata se začala honit. „Vidím, že si rozumí,“ zasmál se Jiří. S tím se dalo jen souhlasit, a tak jsme si s Jiřím navzájem poděkovali. Já jemu za přinesenou kočičku a on mně za to, že si ji nechám. Největší radost má ale Lili. Konečně si má s kým pohrát, já na ty honičky nejsem dost šikovná a konečně nebude dlouhé hodiny sama doma.

Když se Pavel vrátil domů, nestačil se divit. „Neplánuješ doufám každý měsíc jednu kočku, že ne? Jinak abych snad začal shánět velký dům se zahradou.“ „Neboj, dvě kočky stačí dokonce i mně,“ ujistila jsem ho.

O mé kočičí tašky a pelíšky byl postupně čím dál větší zájem, zvlášť od té doby, co jsme je začali nabízet na internetu, že jsem mohla opustit své stanoviště u pásu. Jak ráda jsem to udělala! Získaný čas věnuji šití, pustila jsem se i do mini polštářků se šantou kočičí, látkových i chlupatých myší a plyšových kočiček pro děti. Výdělek je zatím skromný, ale moc mě to baví. A všechno to začalo tím, že mi přes cestu přeběhla krásná bílá kočka.

Text: Lenka Novotná