Americký foxhound

Historie

Obecně lze historii foxhoundů sledovat od 13. století, kdy poprvé v Anglii začaly organizované hony na lišky. Na počátku 17. století se z Francie do Anglie přenesla móda štvanic zvěře se smečkami psů. Psi, vyšlechtěni pro tyto štvanice, představovali tenkrát časté dary francouzského krále Jindřicha IV. anglickému králi Jakubu I. Darovaní psi byli v Anglii dále kříženi s dnes již vyhynulým plemenem talbot a se psy nazývanými Southern hounds a Northern hounds. Ke křížení byli používáni i greyhoundi, aby honiči získali potřebnou rychlost. Ve smečce byli tito psi vynikající štváči, neměli však rádi houštiny a špatně přístupný terén. První foxhoundi byli dovezeni do Ameriky v roce 1650 a později importů přibývalo. Při vzniku nového plemene, amerického foxhounda, sehrál kolem roku 1770 velkou úlohu první americký prezident George Washington, který ke své smečce anglických foxhoundů dovezl honiče z Francie. Z jejich pozdějšího křížení s irskými a anglickými honiči vzniklo plemeno rychlejšího foxhounda amerického typu, který více vyhovoval tamním podmínkám. V dnešní době se chová hlavně v USA a za hranicemi se téměř nevyskytuje.

Využití a povaha

Jedná se o loveckého psa (velkého honiče), který je zvyklý žít ve smečce dalších foxhoundů. Při štvanici pronásleduje smečka zvěř za hlasitého štěkotu. V USA je toto plemeno využívané k lovu, ale často je k vidění i na výstavách. Jsou to živí, milí, přátelští psi, kteří jsou však někdy umínění a neposlušní. Nehodí se jako psi do domácnosti, především ne do měst, kvůli své velké potřebě pohybu. Mají velké množství energie, jsou neúnavní, samostatní a odvážní. Mají silně vyvinutý lovecký instinkt, vynikající čich a velice melodický hlas. Dobře se snáší s ostatními psy.

Vzhled

Americký foxhound je oproti anglickému protějšku lehčí, má užší hrudník a delší uši. Hlava je dost dlouhá, týlní hrbol mírně vyklenutý. Mozkovna široká a kulatá. Čenichová partie správně dlouhá, rovná, hranatá. Oči velké s mírným výrazem. Uši jsou zavěšené poněkud níže, dost dlouhé. Krk silný, aniž by však byl tlustý, střední délky. Hřbet středně dlouhý, svalnatý a silný. Bedra široká a mírně klenutá. Hrudník je hluboký, aby poskytl dostatečný prostor plícím; v poměru ke své hloubce je užší než u anglického foxhounda. Ocas je nasazený středně vysoko, nesený vesele, mírně prohnutý. Hrudní končetiny jsou rovné, se silnou a dobrou kostrou. Prsty na tlapkách jsou dobře klenuté, drápy silné, polštářky odolné a pevné. Kyčle a stehna silné a svalnaté, schopné velmi razantní pohybové akce. Zadní tlapky kompaktní a pevné. Srst loveckého psa, uzavřená a tvrdá, středně dlouhá. Zbarvení: všechny barvy jsou přípustné. Výška: pes nesmí měřit méně jak 56 cm ani více jak 63,5 cm, feny pak nesmí mít méně jak 53cm ani více jak 61 cm.

Péče

Srst foxhounda nepotřebuje žádnou speciální péči Co však k životu nutně potřebuje je běhat a pracovat. Nejšťastnější budou ve smečce dalších psů, ideálně také foxhoundů.

Zdroje: Standard FCI č. 303/05.03.1998/F

Velká kniha o psech, David Taylor, Gemini

Psi, Luděk J. Dobroruka, Zdeněk Berger, Aventinum

Foto: www.publicdomainpictures.net